"Národní"

- Yg. 1926, Ne. 25 -

V tomto bodě, ať už k tomu mám jakkoli velkou náklonnost, nemohu předložit úvodní poznámku, že podle mého původního dispozice mám k národnímu vztahu absolutně kladný vztah. Je pro mě téměř nemožné myslet na sebe, že jsem byl transplantován do zahraničí. Dokážu se vcítit pouze do německého duševního života, vyjadřovat se pouze v němčině s dostatečnou přesností a s cizími lidmi by to bylo určitě podobné Thomasovi Mannovi, který o sobě říká, že hovořil s obdivovateli Konstantinopole na své středomořské plavbě Němec, “odpověděl na jejich shromáždění.

Proti Židům, Francouzi, Angličané a Mám v srdci mnoho věcí, zejména o Američanech, což je velmi blízko mé německé povaze. Jedna věc mi však doposud bránila ve veřejném vyjádření tohoto národního postoje, a to zní podivně s činy našich současných státních příslušníků, s nimiž nechci být vůbec zmatená, protože se zdají být příliš trapnými inkarnacemi tohoto menšího germanismu Připomínka jeho přítomnosti může pouze potlačit a ponižovat národní smysl. Nejprve si myslím, že se s nimi musím vypořádat, než se odvážím bojovat proti cizím národním charakteristikám.

Erich Schairer nedávno správně poukázal na to, že se národ skutečně chápe, jak Friedrich Theodor Vischer zvažuje morálku, a že je již podezřelé, pokud je to příliš záměrně vloženo do popředí. Naši státní příslušníci to již dělají tím, že se nazývají národními, a jako takové je oddělují od ostatních národních soudruhů, které jednoduše považují za cizince. Za co objektivně opravňuje takové bezmocné odsouzení větší části svého národa, že jsou údajně tak hrdí, že je slyší? Není toto milostné odsouzení na konci důkazem, že opravdu vůbec nejsou národní?


Ale kromě toho: je to dobrý německý způsob (nebo spíše nejhorší mezinárodní zlozvyk) předstírat, že si pronajal nějaké privilegium? Abychom si zde připomněli zjevnou paralelu, nevzbudila v nás určitá nedůvěra církev, která si říká „ortodoxní“, nebo jiná, která se doporučuje jako „jediná spása“? Ušlechtilý styl, který si je jistý sám sebou a který cítí sílu přesvědčit sám sebe, nepotřebuje žádnou ječící reklamu, jako jsou názvy stran „německý národ“ a „německý nacionalista“ nepochybně znamenají. [...]

V tom všem, kupodivu, se naši občané stále považují za velké idealisty. Nikdy mi nebylo jasné, co chtějí s tímto tvrzením dělat. Zdá se mi, že doba je z nich dělala pouhým článkem víry. Pouze tímto způsobem lze vysvětlit, že v odpovědi na upřímnou otázku, jaký je její ideál, dává stejně upřímnou odpověď, že jejím ideálem je opět německá vlast, silná armáda, hrdá flotila a zámořské kolonie pomoci tomu, aby byl stejně silný jako kdysi v zahraničí. Že toto a nic jiného není německým idealismem, jsou očividně jistí. A oni se velmi rozhněvají, pokud se odvážíme intimizovat jen z dálky, že do té doby vždy považovali za nejrobustnější materialismus.

Ale způsob, jakým se snaží vyjádřit své národní city k historickým událostem posledních dvanácti let, mi připadá ještě podivnější. Skutečnost, která je přístupná všem, spočívá v tom, že po dobu čtyř let, tedy období, které se dříve považovalo za zcela nemožné, se naši lidé prosazovali proti obrovské, neustále rostoucí nadřazenosti téměř všech ostatních velmocí a jsou podřadní pouze tehdy, když jsou již vyčerpány statisíce pryč, poslední zásoby vyčerpány a spojenci odpadli. Toto, jak jsem řekl, je skutečnost. A nyní otázka: jak by na ni měl někdo jako člen svého lidu reagovat? Na první pohled se může zdát nemožné, že by to mohlo být něco jiného než pevná loajalita ke komunitě, se kterou se člověk pozná prostřednictvím takových zoufalých osudů, prohloubená láska k tomuto lidu, který snáší tolik věcí obětován, bojoval tak statečně a v neposlední řadě je tak slavně podřadný. Legenda o bodnutí v zádech ale ukazuje, že tento předpoklad je chybný a že národní sentiment, který to dělá úplně sám, spočívá spíše v kopání jeho zhroucených lidí z bezpečného přepadení a zesměšňování jejich krvácejících ran a únavy ze smrti slintavým obviněním, že zbaběle selhali, zradil přední stranu a bez nutnosti vzdal boj. [...]

Je to tak: dokud vše proběhlo dobře, byli naši občané „neotřesitelně věrní“ svým lidem. Jakmile se však osud těchto lidí obrátil, jejich loajalita skončila. Rádi žili ve vítězném lidu, ale odvrátili se od poražených [...]

Je to bolest, když se nemůžu vyhnout tomu, abychom s nimi zacházeli úplně. Nelze se tomu však zcela vyhnout, protože ti se odvažují znesvětit drahá jména „německá“ a „národní“ tím, že je zfalšují v jejich menšinovém smyslu. Svět musí vědět, že být Němcem a německo-národním znamená něco jiného než chrastit šavlí, otvírat ústa grandiózním způsobem, zobrazovat beznadějnou úzkoprsost jako vytrvalost charakteru, pošetile toužit po nových myšlenkách, zásadně bojovat proti této myšlence, bez rozdílu pohrdat cizími kulturními statky, těmi vlastními Ignorování lidu bez porozumění, zrada sebezvolených ideálů, zneuctění jeho lidu v době nouze, místo aby mu pomáhal s nesmyslnými urážkami.

Kdyby toto a to samo o sobě patřilo k germanismu a národnímu vědomí - a podle chování našich současných státních příslušníků to někdy vypadá téměř takhle -, už by nebylo ctí být německým a národním. Ale já jsem zatím věřil. A rád bych tomu věřil.

1926, 25 Kuno Fiedler