polovičatá opatření

- Yg. 1922, Ne. 14 -

Kompromiser má dnes situaci pod kontrolou. Máme čas na poloviny. Nějaký radikalismus je zaznamenán na veřejnosti, ale při bližším zkoumání to není tak špatné; je to většinou jen radikalismus slov. Vyfukujete se frázemi a krásnými slovy; ale netrpělivě se vyhýbá situacím, kdy by člověk mohl být nucen brát vážně všechno, co je bráněno a trumpetováno do světa.

Lidé se dnes již neodvažují dělat to, co jim přikazuje jejich vlastní svědomí. Jeho bezcharakterní klikatění a přizpůsobování se „daným skutečnostem“ není nic jiného než zbabělost před drahou sousedkou. Znepokojuje a lhostejně znásilňuje své svědomí. Dobrovolně se zříká čistého horského vzduchu, do kterého se člověk dostane pouze namáhavým lezením, a vystačí si s nížinami, v nichž příjemný soumrak jemně zakrývá slabosti a poloviční míry. Svět úbohého pohodlí zde láká člověka, když se „klasifikuje“, snaží se stát jako dobře vychovaný, slušný obyčejný občan. Brzy bude beznadějně ztracen. Svědomí se uklidnilo. Člověk se pokoří a začne duchovně chřadnout. Dochází k duševnímu stavu, který, živený nejistými, mlhavými iluzemi, považuje život za něco, s čím je třeba zacházet co nejpohodlněji. Svět má jiného filistina.

Samozřejmě existují výjimky. Díky bohu. Ale bohužel je to tak: každý má výjimku dětskou naivitu. Jeden tlačí dovnitř, ano obě oči a předstírá, že je vše v perfektním pořádku. Ano, existuje přímá nejistota ohledně hlubšího zapojení se do sebe, aby se nenarazily na slabá místa. Člověk touží zůstat v dvojznačnosti, aby nebyl vyloučen z emoční rovnováhy vadami odhalenými v do očí bijícím denním světle.

Tento strach je zbabělost sama o sobě. Je známo, že obsah fasády neodpovídá. Z marnivosti, tuposti a lenivosti se člověk úzkostlivě chová, jako by tomu tak bylo. Obvykle není, alespoň ve svých mladších letech. Bylo by hrozné, kdyby tomu tak bylo. V průběhu let se však rovnováha pomalu ustavuje. Příroda vždy odplatí. Koriguje člověka vnitřně na to, co zpočátku předstírá, a díky Bohu ještě není dovnitř. Exteriér a interiér budou brzy adekvátní. Tento proces je pomalý a nepostřehnutelný. Polovina měří pomstu. Nadějný pupen svobodného lidstva se nikdy nestane sladkým ovocem. Zakrnělý, bez vzduchu a světla, roste ubohá rostlina.

Nejhorší na tom je, že tito lidé ani nevědí, jak jsou zmrzačení. Už si nemohou uvědomit, jak vyčerpávající z jejich zbabělosti, jejich věčného sesouvání a práce z toho, co se v jejich mládí představovalo jako nadějný přístup ke svobodnému lidstvu.

Protože vnitřní transformace proběhla pomalu a nepostřehnutelně, člověk se považuje za odlišný od toho, co ve skutečnosti je. Sebeklam se stal druhou přirozeností. Člověk prostě už není schopen sebekriticky určit, že je to člověk se slabou osobností, který se ve svých jednáních nechává omezovat a určovat nejrůznějšími irelevantními věcmi.

Tato napůl srdce a sebeklam jsou nejsilnějším inhibitorem celé lidské evoluce.

Vytváří polštáře k odpočinku, na kterých svítá jeden soběstačný. Žádná myšlenka není důsledně promyšlená až do konce; každý je rozložen co nejpohodlnějším způsobem. Potřebujete pohodlné náboženství, o kterém je hezké snít. Všechny jeho chyby jsou registrovány pod obecnou hříšností a zkažením lidské přirozenosti. Pro pohodlí se člověk dívá na Spasitele. Výška a hloubka jeho ducha, jeho chůze, která by se mohla stát vzorem, je přesunuta daleko do sféry božské. Zůstává slabá víra, vágní sentimentálnost. Konečná rozhodnutí vždy leží v „posmrtném životě“. Tato strana je údolím bídy polovičních opatření a slabostí.

Toto je božsky nařízený řád, tj. Poloviční opatření, které je málo důležité. Nemá význam se hodně měnit: člověk se jí musí podrobit.

Bezmyšlenkovitost nejen v náboženství, ale ve všech oblastech života! Nikdo se neodvažuje být sám sebou. Pokud ano, musí jít cestou ukřižování. Mystický dech božství se šíří kolem „lidí“ v takovém prostředí. Z celých polovin se stávají svatí.

Na široké cestě napůl měří lidská rasa do nejisté budoucnosti. Je to dobrý pocit.

1922, 14
Hans Müller